Štěněcí věk:

DIXI A VEPŘOVÁ KOST

Po jedné výborné večeři jsme nabídli Dixi zbylou kost. Během vteřiny o nás ztratila zájem a začala zarputile hlodat kost. Tato zábava jí vydržela až do tmy. Pak ale zneklidněla a začala chodit s kostí v tlamě po bytě, rozhlížet se a pokládat kost na různá místa. Pochopili jsme, že se snaží někam kost schovat, abychom jí náhodou tu vepřovou pochoutku nevzali. Chvilku jsme ji pak ztratili z dohledu a najednou ležela bez kosti na svém polštáři. Oddychli jsme si, že ji přece jen
zdolala a konečně může jít klidně spát. Ale omyl. Když jsem se šla sprchovat, otevřela jsem dvířka sprchy a tam ve vaničce polookousaná kost ležela. Tak jsme ji zase položili Dixi k pelíšku. Ta ji však bleskově uchopila a připravila se ke dveřím. Protože však bylo pozdě, nesmlouvavě jsme ji zahnali zpět na místo. Ráno, sotva zazvonil budík, vyběhla Dixi s kostičkou ze dveří a začala pro změnu běhat po zahradě připravena někam kost zahrabat. Ale ouha, zem byla zmrzlá. Snad až po půl hodině vymyslela Dixi, že by se dala dobře schovat do dřevníku mezi třísky. Barevně i velikostí tam naprosto zapadla. Pak už se Dixi jen nenápadně ohlédla a snad sama se sebou spokojena odešla naprosto bezstarostně vykonat ranní potřebu.

PRVNÍ JARNÍ ZÁŽITKY

Zářivé sluneční paprsky prvního jarního dne zalily hřejivým teplem dosud sněhem pokrytou zem. Po poledni nás slunce vylákalo ven. Dixi rozverně pobíhala z jednoho kouta zahrady na druhý, vše významně očuchávala a radovala se z každé maličkosti. Po chvilce upoutaly její zrak dva barevné domečky uprostřed zahrady. Přišla se podívat blíž. Kolem létala podivná věc, bzučela a kroužila nad ní. Dixi to rozčílilo. Co si to ta maličká věc dovoluje? Ohnala se po ní, v tu chvíli už ale kolem ní nekroužila jen jedna včelka, ale hned nejmíň pět. Dixi cvakala zubama, skákala a honila je, včelky se však nedaly. Už po chvilce Dixi zakňučela a pacičkami si začala otírat čumák. No ano, ano. Mezi fouskama na čumáku se vyjímalo první žihadlo. Řekli jsme si, že je to pro ni dobrá zkušenost a že se úlům bude příště vyhýbat. Ale to byl omyl. Dixi to jen ještě víc rozdráždilo a když zjistila, že ty drzé bzučivé včely se schovávají v malém okénku v rohu domečku, nebojácně za nimi strčila čumák s tím, že je za to žihadlo ztrestá. Jenže včely obranářky se na ní bleskově slétly. Tentokrát to neodnesla jen jedním žihadlem. S kňučením se za námi přiběhla schovat a celý zbytek dne byla nemocná a spala v posteli. Příště už Dixi obcházela úl obloukem s velkým respektem.

CIRKUSÁCKÉ KOUSKY NAŠÍ DIXI

Od štěněčího věku nás Dixi udivovala svými ´psími kousky´, odvahou a mrštností. Poprvé šokovala své okolí oblíbeným podáváním packy následně po kratičké výzvě dej pac. Jednou jedinkrát jsme jí uchopili tlapku a odměnily lahůdkou samozřejmě z našeho stolu a dál už Dixi věděla, co se od ní očekává a sama nám pacičku s radostí podávala. Přitom však ještě neobratné štěňátko balancovalo neobratně na třech a leckdy kromě povedeného pac následoval ještě kotrmelec nebo pirueta. Jídlo bylo pro Dixi obrovskou motivací pro leckteré kousky. Chůzi po dvou předváděla velice obratně a leckdy se zdálo, že se někde stala chyba a tento pes měl mít jen dvě nohy jako člověk. Při ukázání lákavé kostičky si Dixi nejen stoupala na zadní, ale bez použití dalších končetin hravě ´přepanáčkovala´ celou místnost. Čím víc jsme se Dixi smáli a chválili ji, tím zarputileji se stavěla na zadní a hrála si na po dvou chodící lidský druh. Sranda nás ale přešla, když při stavbě domu za námi Dixi beze strachu vylezla po instalované fošně na lešení. S obrovskou radostí že je s námi a vidí do dáli mezi námi pobíhala, rozverně se rozhlížela a důležitě shlížela na zahradu. Ale ejhle, po chvíli se něco na zemi mihlo a celá pozornost se soustředila na hýbající se objekt. V tom okamžiku se prozradilo, že je Dixi přece jen pes, a tudíž neohroženě a bez rozmyslu skočila Dixi dolů. Naštěstí dopadla jako kočka na všechny čtyři a stejně tak mrštně zase odběhla zkontrolovat své teritorium. Skákání nejen z lešení se brzy stalo Dixiným koníčkem a my už jsme tyto sportovní kousky začali sledovat beze strachu. Každodenní procházky skýtali tudíž potěšení pro Dixiného hravého a sportovního ducha, neboť lesy jsou plné spadlých stromů, po kterých se dá lézt, s rozběhem přeskakovat, stejně jako přes rozvodněné potůčky, strouhy a jiné zdánlivé překážky. Nový kousek nám Dixi předvedla na prvním jarním výletě. Krásná kvetoucí louka, rozlehlá pole a lesy, bublající potůček a rybník – to vše se dalo nádherně sledovat z posedu. Sotva jsem se rozhlédla, slyším od spodu – koukej!!! Dixi leze. A opravdu krůček za krůčkem lezla po šprušlích, rovnováhu vyrovnávala hlavičkou i ocáskem, sunula se výš a výš. Rozklepané tělíčko, přesto neohroženě zdolala Dixi žebřík, vyšplhala se za mnou a už se shora vítězoslavně rozhlížela. Nemyslete si, že jsem ji však pustila samotnou dolů. Snesla jsem ji v náruči jak porcelánový hrneček a dodnes nevím, kdo z nás měl větší strach.

PES V POSTELI

Samozřejmě by nás ani ve snu nenapadlo, že pes může spát v posteli. Kdepak – pes patří ven do boudy, obzvlášť když je velká zahrada. Ale ono je to štěňátko tak malé, tak krátce bez maminky a třese se v tom sychravém listopadu. Tak pro dnešek – pojď. A roztomilé štěňátko už se vděčně zavrtává pod peřinu mezi nás. Když se tato situace opakuje den co den, najednou člověk zjistí, že ten pes se prostě naučil spát v posteli! Následuje tedy další krok – odnaučit ho to. Dixi dolů, musíme být tvrdí. Když ona tak pěkně hřeje. A není ti na tom koberci zima? Tak alespoň ráno nás můžeš privítat. Jenže pak přišel Dixíčkův zánět ucha a když je pes marůdek, přece nebude spát sám. Tak Dixíčku – hop, no jo, jen se pěkně schouli k nohám. Hm, hm, zánět ucha odezněl a Dixíček je v posteli dál. Občas nás sice opustí a chvilku spí na vedlejší posteli či pod postelí bez přikrytí, ale pak nám svoji přítomnost vynahradí, přeběhne po nás spících, uvelebí se mezi nás, natáhne pacičky a vystrčí mne z postele. Když se nás teď někdo tenkým, přiškrceným hlasem zeptá, zda náš pes také spí v posteli, usmějeme se a řekneme – taky, taky…

PRVNÍ DIXIINA VÝSTAVA

Na první výstavu jsme se moc těšili, ale báli zároveň. Co nás čeká jsme netušili. Hned po přihlášení nám do oka padla skupina strakáčů, kteří se velice lišili od ostatních čtyřnohých vystavovaných kamarádů. Strakatí byli všichni po kupě, zářili při očuchávání druhých, vrtěli radostně ocásky, skákali, váleli se v trávě - prostě radost pohledět. Po sblížení Dixi s ostatními někdo vyřkl tu jedinečnou větu: „Jdeme je někam vypustit“. A tak se taky stalo. Z vodítek byli kousek za halou vypuštěni. Čas před vystavováním tedy příjemně utíkal, psi řádili, majitelé si předávali zkušenosti, zážitky, občas přibyl další strakáč, nebo zabloudil nějaký načesaný a vymydlený pes důstojného plemene a za notných nadávek jeho majitelů ho strakáči s radostí pocuchali. Ta horší chvíle nastala, když jsem s Dixi stála před výstavním kruhem (resp. obdélníkem). No ale pak jsme si asi obě řekly, že to zvládneme, zažily jsme přece horší chvíle a pravou tlapkou jsme vykročily před zraky posuzovatelů. Spolu s námi se dovnitř ubírala i Abé a jedna dlouhosrstá fenka. Všechny soupeřky se znaly z předchozích venkovních strakáčích bitek, kdy se vzájemně snažily vyřadit z boje, takže teď již „trošku“ (v uvozovkách proto, že se snad strakáči ani nedovedou řádně unavit) unavenější o sebe nejevily valný zájem. Za hrazením však Dixi zpozorovala svého druhého páníčka, který na ní zřejmě dělal různé opičky, čímž zaujal její pozornost. Dixi nehnutě stála, pozorovala ho a rozverně vrtěla ocáskem. Moje nervozita se však jednu chvíli poněkud vyhrotila a to když Dixi předváděla svůj jinak čistě bílý chrup - při otevření tlamy se totiž objevilo totální černo. Naštěstí se hned vysvětlilo, že je to jen hromada černých chlupů dlouhosrsté soupeřky z předchozích psích „zápasů“ (her). Kromě této horké chvilky se Dixi sebevědomě předváděla s vrtícím ocáskem, nezpůsobila žádný ve zlých snech viděný trapas - jako útěk za zajímavým objektem do jiného kruhu, vyvlečení se z obojku a hanebný zápas s majitelkou, kdo je vlastně pán a kdo pes, ani zrovna vykonaná potřeba přímo před zraky porotců. Možná ještě malý dodatek - pokud někdo čekal, že po fyzicky náročných psích hrátkách před výstavou se Dixi unaví a bude alespoň dva dny spát, tak se spletl. Po dvouhodinové jízdě autem, chtěla Dixi na procházku. Teprve po třech následujících dnech dlouhých túr v Sul´ovských vrchách vypadala, že by si dala den lehárko.

DIXI A TAKY TAK TROCHU OBECNĚ O STRAKÁČÍCH

„Jéé, to je ale krásný pejsek, takhle pěkně vybarvený! To kdyby člověk chtěl, tak nedokáže…“, slýcháme snad každou procházku. Možná opravdu na první pohled „voříšek!, ale svými vlastnostmi si nás Dixi okamžitě získala. Dixi je veselá, hravá, vysoce temperamentní, za což ale možná můžeme tak trochu sami, neboť jsme ji od malička honili po výletech. Leckteré plemeno předčí vysokou inteligencí a chápavostí. Miluje vše živé, snadno se skamarádí třeba s kočkou, ale i osmáky. Kolemjdoucí psi ji lákají ke hře, neodradí ji ani vzteklí a kousaví jedinci, což může být někdy i na škodu. Je to výborný společník pro děti, i když beránčí klid labradorů jí chybí, upřednostní totiž divoké dětské hry a honičky a čím více dětí, psů a pohybu, tím lépe. Ideální vyžití by pravděpodobně byl pro Dixi cirkus, kde by mohla předvádět svoji dokonalou chůzi po dvou, lezení ve výškách, kolouščí (od slova kolouch) skoky i výstup po žebříku, stejně tak ale může uplatnit tyto kousky v agility. ČSP je pes společenský, vyžaduje hodně pozornosti a času, dostatek pohybu. I když strakáč si dokáže zajisti pohyb i sám, stačí ho vypustit a z vodítka a on šílenou rychlostí, zběsile a bez přestávky začne obíhat stromy, lidi až do vyčerpání. Na rozdíl od jiných strakáčů Dixi téměř neštěká, což je ale způsobeno pravděpodobně důsledným zakazováním v prvních 6 měsících. Zato jinou typicky strakáčí vlastnost v sobě nezapře. Při prudkém běhu bezostyšně brzdí o nohy stojících a nejlépe psa si vůbec nevšímajících si lidí. Jednou jsme byli svědky toho, jak Dixi obíhající dům chtěla vběhnout francouzským oknem do domu, ale ouha, ono bylo zavřené. V plné rychlosti to „napálila“ do okna, odrazila se od něj jako jojo, skutálela se ze svahu a jako by se nic nestalo pokračovala dál šílenou rychlostí v obíhání domu.

A to ostatní tak trochu heslovitě:

Co Dixi ráda jí:

- běžně maso s těstovinami, někdy mrkví a vajíčkem
- miluje jogurty a veškeré mléčné výrobky, kysané zelí a kedlubny
- jako pamlsek piškoty, ale v misce jako přílohu je nesní, lahůdkou jsou
vlašské ořechy, které si umí rozlousknout, nesní ani jednu skořápku
- nerada granule, ale některé v nouzi s nechutí zblajzne


Kde spí:

- zásadně v posteli a přikrytá peřinou, jen výjimečně si v noci na chvilku přelehne
pod postel, ale netrvá to dlouho a zase se začne rozvalovat mezi nás
- když ještě nejdeme spát, ostražitě hlídá na peřině, sem tam přeci jen na chvilku
zahloubá a pak to stojí zato – na zádech, přední nohy napřažené nahoru, uši otočené a líbezný úsměv na tváři
- občas – obzvlášť přes den – usíná na břiše na koberci nebo polštáři se zadníma nohama roztaženýma jako žába
- když nejsme doma, lehává na topení nebo parapetu jako kočka


Boudu Dixi má, ale byla tam jen jednou zkontrolovat, co to s těma prkýnkama děláme a proč si raději nejdeme hrát


Zábava:

- doma se obvykle zabaví s pet lahví, jakmile odšroubuje víčko, hra jí už tolik nebaví, i když honit petku po dlaždičkách je taky vzrůšo hlavně ten rachot
- vinylové hračky ´tygr, krokodýl,…´ jsou úžasné pro aport a pro rozčilování spolubydlících při jejich kousání (hlasité a soustavné pískání)
- venku šílený sprint, obíhání překážek, narážení do všeho možného, vyhledávání všeho živého a všeho, s čím se dá ´blbnout´ (děti, psi, kočky)
- vyhledává nejvyšší místa, ze kterých sleduje okolí (slepice, psi, děti, kočky,..), nebojí se lézt na žebřík, chodit po mostech,…
- ráda chodí po dvou, chce být prostě jako lidé. Jde jí to, jen promluvit.
- nebaví ji sedět v hospodě, ta nejhorší varianta, při které ani pivo nepolknem je, když ji drží to trapné vodítko
- ráda není, když se pracuje, místo aby se dělali důležité věci jako nosit tygra, klacíky, běhat kolem stromů nebo čuchat, v nejhorším případě a když je to opravdu nezbytné, tak nám pomůže – třeba vyhrabe kus země pro základ na plot, nebo přinese těsnění do umyvadla, když se pokoušíme hrát si na instalatéry, sice z jedné gumičky udělá dvacet, ale přece pomáhá, ne?




Cestování:

- autem bez problémů – buď spí, nebo cestuje jako dáma v sedě, s pacičkou na opěrátku
- vlakem snadno, dokonce si tam sama po schůdkách vyběhne
- autobus jsme ještě nezkoušeli, ale věřím, že čím víc lidí by tam bylo, tím by to byla větší zábava


Focení:

Strakáč se velmi špatně fotografuje – buď běží rychle k Vám, nebo zase rychle od Vás, případně je zavalena jiným psem nebo se do jiného psa právě zakusuje, obvykle z fotky vyjde jen takový flek.

Kamarádi:

- psi od nejmenších po opravdu velké
- děti, radši už ty trochu větší, co mohou běhat, skákat a povykovat
- kočky jsou taky roztomilé, i když zatím stále tápe – přistihli jsme ji, jak doběhla kočku, pak vedle ní běžela a fakt nevěděla co s ní, jednou se ale bála kotěte, když natáhlo pacičku a jednou zase začala kočku roztomile olizovat, tak nevim. Pokaždé ji ale překvapí, když kočka přeskočí plot a uteče – proč, vždyť si mohly hrát.
- osmáci ji začali zajímat až v roce, zatím jsme ve fázi čumák Dixíčka na čumák osmáka, oba ten druhý zajímá, ale ani jeden neví, co si o tom druhém má myslet
- ptáky ignoruje, pochopila, že prostě uletí a není s nimi tudíž žádná legrace
- včely naopak neignoruje, vytáčí ji, ale když medujeme, nebo nás jen vidí v kukle, zajde do domu a zaručeně ji pak najdeme pod postelí, tam ji včely nenajdou, boj muž proti muži ovšem nevzdává a hbitě lapá po létajícím bodavém hmyzu

Dospělý věk:

Rok 2007 byl oproti předpokladu poněkud klidnější, než jsme čekali. Naplánováno jsme pro Dixi měli několik výstav, absolvování výuky agility a spoustu strakáčích procházek, na kterých by se dal strakáč pěkně prezentovat. Skutečnost však byla nakonec jiná – vzhledem k tomu, že jsem zůstala dlouhodobě na nemocenské, Dixi se bleskurychle přizpůsobila situaci – celodenní spánek – samozřejmě v noci pod peřinou, přes den pod spacákem, tam to přece jen víc větrá – přerušovala dobrovolně jen na hodinovou procházku. Koncem roku čekala na Dixi taková malá (velká) zatěžkávací zkouška. K naší nerozlučné trojici totiž přibyl další tvoreček – k Dixině smůle dvounohý, nudný, ukřičený, navíc nechodící, neběhací, okrádající ji o své páníčky a čas her, rušící ji v tolik potřebném spánku – lidské miminko Vojtíšek. Zpočátku se dost zmatená Dixi nemohla v té ´velké´ smečce zorientovat a zařadit, ale po pár dnech už náš příchod a probuzení vítá nejen olíznutím a zkontrolováním nás známých, ale i prcka. Běhání kolem kočárku je nakonec docela zábavné, dodává i víc svobody, a hlavně má ten křiklounek moc zajímavé hračky, na které si už brousí zuby, tak to vypadá, že ten přírůstek nebude našim vztahům na újmu.

VÝSTAVA A BONITACE V MLADÉ BOLESLAVI

Tentokrát jsme již měli s výstavou zkušenost z loňského roku, takže jsme noc před strávili poněkud klidněji. Čekání na výstavu však bylo skoro zničující. Naštěstí se strakáči opět sami zabavili hrou, jejich majitelé povídáním o jejich povedených kouscích a společných strakáčích událostech, takže jsme se nakonec výstavního kruhu dočkali. Ovšem o co déle jsme čekali o to rychleji jsme byli venku. Neukázněná spolupředvaděčka jedné strakačky začala hlasitě tahat pamlsky z šustivého pytlíku a Dixi, ačkoliv ji nikdy tímto způsobem pamlsky nepředkládám, intuitivně vycítila zdroj dobrot a místo předvedení rychlé elegantní chůze strakáčí dámy předvedla kolo chůze po dvou, což jí ovšem enormně jde. Její cirkusácký kousek však odměněn a uznán nebyl. Získat si její pozornost a vrátit klid už nebylo možné, takže to bylo takové naše malé fiasko…


Copyright © Nina Myslíková    |     Design and Powered by Vladimír Dufek     |     Administrace